Pat & Mat II

Hned po první akci s výměnou peněz jsme s Michalem pochopili, že zatím nejsme připraveni na nějaké samostatné velké akce, proto jsme si pro první výpravu do města „bez dozoru“ vybrali lehko dosažitelný cíl – šli jsme si koupit koberečky na cvičení. Opravdu jednoduchá akce – vlezeš do autobusu, vylezeš, přejdeš dvakrát ulici a jsi tam, nakoupíš a stejnou cestou zpátky – ale dopadla poměrně nečekaně.

Stalo se to asi takhle. Taková místní klasika. Dva cizinci s pletí sýrové barvy ocitnuvší se na City bus standu a poněkud nervózně se rozhlížející kolem, byli neodolatelnou kořistí pro všechny přítomné obchodníčky, podvodníčky a jiné veksláčky (ti jsou rozmístěni na strategicky výhodných místech a jak vidí cizince, vydají se na lov). Pár útoků na své peněženky jsme odrazili, holky nám říkaly, že se s nikým nemáme bavit. Ale pak přišel další, takový trochu serióznější. Prý odkud jsme. Czech Republic. Zatímco ostatní jen nechápavě kroutili hlavou, tenhle věděl. Kromě toho věděl, že existuje i Praha. Tím nás zbavil ostražitosti (cha stará finta, někteří veksláci umí vyjmenovat všechny státy Evropy i s jejich hlavními městy. Vědí, že jim to může výrazně pomoci). Rozradostněni, že jsme narazili na někoho, kdo ví, odkud jsme, jsme se s ním pustili do hovoru (chyba). Nakonec jsme souhlasili, že půjdeme na návštěvu do jeho shopu s vonnými oleji (na ty jsme se moc netvářili, ale prý má i dobré vonné tyčinky), který je hned tady za rohem (opravdu velká chyba). Po téhle úvodní dvojchybě nás měl na lopatě. Nikdy nikomu nevěřte – obchod jestli byl za rohem, tak přibližně za tím čtrnáctým. My uvěřili jeho uklidňování, že už tam budeme, a nechali se protáhnout pomalu půlkou města (ono potom, co jsme dvakrát zahnuli do zaplněných uliček, bychom stejně netrefili zpátky). Když už cítil, že bychom mohli odpadnout, koupil nám coconut (mladý kokosový ořech, kterému se odsekne vršek a vy pak brčkem pijete lahodnou kokosovou vodu), čímž si nás zavázal. Po nekonečně dlouhé cestě nás uvedl do svého olejového království, kde jsme se nezkušeně nechali usadit. Než jsme se v neznámém prostoru stačili rozkoukat, už okolo nás začal kroužit. Tu přiskočil zleva zprava a tady levandule smell it a prsk už už jí na nás natřel. Začal na hřbetech rukou, postupně se nerozpakoval vyhrnout naše rukávy a všechny ty levandule, růže, santaly a už nevím, co všechno, nám patlal na předkloktí i nadloktí. Pak přestaly stačit naše paže, kompletně potřené vzorky rozličných vonných olejů… no vyřešil to výborně – shrnul nám zpátky rukávy a patlal další vzorky přímo na ně. Nevím, kam by se ještě patlalo, kdybychom se konečně nevzpamatovali. Pořád jsme nevěděli, jak z toho ven. Místní prodejci jsou trošku jiní než naši, které zákazník kolikrát až obtěžuje. To tihle kluci a holky se nerozpakují před vámi rozložit celý svůj krámek. A vy si říkáte, týjo takový servis a kolik s tím bude mít práce to zase složit… a už jste na půl chycení.

Nás probralo, až když se nás zeptal, co bychom řekli na marihuanu. To jsme se na sebe podívali s výrazem vyděšených školáčků (oba dva asketové, kterým pouhá zmínka o lehké droze ježí chlupy na těle) a vystřelili jako torpéda, koupili nějaké vonné tyčinky (které jsme vůbec nechtěli, ale zdálo se to jako dobrý nápad k zajištění nejrychlejšího možného odchodu) a rikšou uháněli zpátky domů. Do autobusu se nám nechtělo.Asi bychom netrefili a k tomu jsme páchli na dva metry a moc se to netvářilo jako pánská vůně. Ovšem kde je tady ta hranice mezi vůněmi? Ani nemusím říkat, že jsme navrátišivší se v takovém stavu a bez koberečků, jen posílili svou pověst velmi nesamostatných až nesvéprávných jedinců.

Poměrně naléhavě jsme potřebovali najít ubytování – prvních pár dní jsme strávili u Jany s Iwonou. Holky bydlí v krásném bytě i domě nadosah od shaaly, být pohromadě bylo taky fajn, takže se nám ani moc nechtělo. Ovšem donekonečna se točit ve čtyřech na třech postelích nešlo, a navíc mám podezření, že dlouhodobý pobyt s duem Pat & Mat by byl příliš i na andělskou povahu našich hostitelek.

Jak se to seběhlo, že jsme neměli vlastní střechu nad hlavou? Ubytování jsem se snažil sehnat už z Prahy, když jsem si rezervoval místo na cvičení. Systém je tu takový, že učitelé sami ubytování neposkytují – neprovozují ashram, ale mají svou síť známých, kteří pronajímají pokoje či byty cvičencům. A místa to jsou různá. Při jejich prohlídkách, které jsme absolvovali, jsme opravdu ocenili, v jakém komfortu si hoví Jana s Iwčou.Třeba taková návštěva u Moniky ubytované v Sandhya´s house Michalovi způsobila téměř noční můry. Stísněný prostor, špína, havěť. Brrr. Takže luxus s vlastní koupelnou a kuchyní působil jak z jiného světa.

Každopádně zpátky k příběhu. Chtěl jsem sehnat něco pro nás s Michalem. Malovali jsme si, jak stejně jako na českých jóga-výjezdech budeme spolu. Dokázal jsem ale jen zarezervovat místo pro jednoho (u učitele, u kterého cvičíme ráno) a získat slib od našeho druhého učitele, že místo pro dva nebude problém. To jsem ještě nevěděl, že jedním z indických národních rčení by mohlo být „slibem nezarmoutíš“. Opravdu, slíbí vám, co jen budete chtít, ale tím mnohdy končí.

Věřil jsem, že to nějak dopadne s tím místem pro dva, takže jsem se rozhodl nejít na ono místo, které jsem měl zarezervované. To podpořila Jana, když začala nahlas přemýšlet, že chlápek, co bydli nad nimi, už je tam docela dlouho a že by mohl brzy odjet a k tomu – přání otcem myšlenky – že se jí zdá, jakoby už měl sbaleno. To bylo hodně lákavé, být jen o patro výš a udržet českou partu pohromadě. A ještě byl v záloze druhý učitel se svým slibem.

Jenže chlápek zeshora se nikam nechystal a ani druhý učitel nic nesehnal. Mezitím se zarezervované místo obsadilo (jak se později ukázalo byl to pokoj v Sandhya´s house, takže mi to vlastně ani nevadilo) a do toho přijel Michal, Takže jsme byli navíc dva. Holky nás do hotelu nepustily, a tak jsme zůstaly čtyři na tři postele.

Vinay, náš odpolední učitel, o kterém ještě mnoho uslyšíte, se možná trochu zastyděl a začal nám shánět tipy na ubytování. Ono ještě potřeba říct, že v únoru tady vrcholí sezóna, takže sehnat ubytování v tento čas není úplně snadné. Vinay se opravdu snažil, ovšem jediné, co následovalo, byla přehlídka možných ubytování, které z různých důvodů nebyly vhodné. Nebudu vás unavovat celým výčtem. Tomu kolikrát komickému vyjednávání kraloval jakýsi Jógendra. Vinay nám řekl, ať mu zavoláme, až budeme u pošty. To jsme tak nějak vypustili a celí natěšení mu volali hned z večeře. No jo, ale když jsme s ním telefonovali, vždycky jsme se u toho vystřídali s Michalem oba a to ještě dvakrát, protože nebylo možné mu rozumět kouska slova.Teda abych mu nekřivdil, jediné, co z něj kloudného vypadlo, bylo: „Where are you?“. Zbytek byl taková patlanina a ač nejsem znalec místního jazyka kannada, tak bych si tipnul, že to byly jen jakésy zvuky nepatřící k žádnému nářečí. Po několika neúspěšných telefonátech, nám to docvaklo a rozluštili jsme šifru, že máme zavolat, až budeme u pošty, kam nás přijde vyzvednout. Jsme fakt koumáci! S opojným pocitem vitězství jsme do telefonu po obligátním „Where are you?“ zahlásili magickou formuli: „In front of the post office“.

Tam jsme ho taky potkali. Byl to už starší pán, což mohlo vysvětlit, proč jeho artikulační schopnosti nebyly na výši. K dorozumění naštěstí stačí kolikrát jen ruce a nohy, takže jsme to nějak zvládli a on nás ochotně zavedl k domu, kde pronajímal pokoje. V příjemné čtvrti, sice ne úplně blízko shaaly, ale pořád nadosah. V duchu jsme si mnuli ruce, jaké to bude parádní, jenže když jsme zouvali boty, to přišlo. Řekl – překvapivě srozumitelně – že nám místo rád ukáže, ale že tam bydlet nemůžeme. Na to jsme se překvapeně zeptali proč? Protože nejsme ženy. To nás teda dostalo. Zkoušeli jsme všechno, i mu nabídnout více peněz. Ne, prostě je to marné, ubytovávají pouze ženy. Po x telefonátech (kdy si mohl všimnout …) a společné cestě (kdy mohl i pochopit, že ženy opravdu nejsme) nám to přišlo nanejvýš zábavné. Inu, Indie. Takovéhle případy už jsme se naučili odbývat slovy: Incredible India, která známe z indických propagačních letáků. Je to tu totiž opravdu neuvěřitelné;-).