Georg, Andrew a James

Na počátku byl Georg a bylo to dobré (úplně na počátku byl ale Patrick Hoenner, ale o něm zas někdy (brzy) příště). Jeho seminář Cesta dovnitř byl pro mě tak překvapivě výživný, i když té vlastní praxe – myšleno očima ashtangisty – bylo spíš méně než více. Bylo to uvedení do mnohých mně do té doby neznámých jemnějších souvislostí podané laskavě s grácií a humorem. Když jsem na to po letech vzpomínal, poprvé jsem zatoužil něco zorganizovat. Tak jsme Georga s Kamčou pozvali. A on přijel a přišli i lidi. A pak znova a zase přišli.

To mě namlsalo. Druhým učitelem, na kterého jsem z té záplavy workshopů nejčastěji vzpomínal, byl Andrew Eppler. Neuvěřitelnej týpek – nefalšovaný jógový kouzelník (a i opravdickej kouzelník), který vám z fleku předvede kdeco, co vůbec nemáte šanci pochopit a zároveň vám říká: „Klídek o tomhle ta jóga fakt není.“ Když to slyšíte od člověka, co je ve stoji na rukou jako doma, ledacos ubalancuje i na jedné ruce… tak byste tomu snad i věřili. Buďto to přijde, a nebo ne. Obojí není nic, co by vás mělo nějak vyvádět z klidu. Měl jsem pocit, že to je něco, co by mělo zase zaznít. Ale nebudu zastírat, že tyhlety akcičky pořádám hlavně pro sebe. Chtěl jsem Andrewa moc moc zase vidět, zároveň jsem si uvědomoval, že Georg to má z Rakouska vlastně za rohem a navíc tady tráví dost času i bez jógových workshopů, kdežto Andrew to sem má z Oklahomy lán cesty a navíc i ta letenka něco stojí. Fikaně jsem si počkal, až bude můj intelekt vypnutý a napsal Andrewovi email. A on odpověděl, že by rád přijel, že to zrovna probírají s Daliborem. No tak jsem se k tomu takhle přichomýtnul. A Andrew přijel. A pak záhy přijel znova. Ukázalo se, že dost času teď tráví na Ukrajině a ta je od Prahy, kterou miluje, co by kamenem dohodil.

Víte, jak se říká, že s jídlem roste chuť? Je to pravda. Bylo tady ještě jedno jméno, na které jsem vzpomínal. Jméno pro mě osobně prohřáté jihoindickým sluncem, vibrující stejně jako mantry, se kterými ho mám navždy spojené.  To jméno zní James. Ty dávné časy, kdy jsme k němu chodili na kirtany cestou ve stínu maisúrských palem. Ty časy, kdy se v tom bíložlutém domě hned u autosalonu Honda děly věci, které mi kolikrát nedaly spát a ze snů mě budily dozvuky kirtanů (skupinových zpívání manter). To jsem chtěl zase zažít.

Probíral jsem to i se svojí ženou, která mi říkala, že James tedy rozhodně nepřijede, protože toho má moc a radši bude někde ve Španělsku než tady. Na to se odpovědět jediným způsobem: „A co když jo?“ Sedl jsem k počítači a nadatloval tam stručný email. Odpověď byla: „Ano, moc rád přijedu!“ Po triumfální chvilce jsem si uvědomil, že se teď vydávám na pořádně tenký led. Zaprvé zatímco Georg je tu jako doma a spoustu lidí ho zná a i kdyby nepřišli, svět se nezboří, protože Rakousko je za rohem… a zatímco Andrew Eppler je jméno celosvětového významu, tak Jamese už si za těch deset let, kdy tu byl naposled, nikdo nepamatuje. Zadruhé nevím, jak jinde, ale v Čechách odvedli učitelé hudební výchovy opravdu vynikající práci v tom, aby zajistili, že po základní škole už nebude chtít zpívat. Člověk by řekl, že jógová komunita bude v tomhle výjimka, ale moje zkušenosti tomu příliš nenasvědčují. I první reakce okolí na moje nadšení, přijede James a bude pořádnej kirtan, se setkali spíše s projevem opatrné starosti o moje duševní zdraví. Sám jsem si na to přišel, když jsem zkoušel svět jógistů a mantristů propojit – nutno říct, že se to moc nepotkalo😉.

Nicméně moje touha něco podniknout byla silnější a dál už to znáte. James je zrovna na cestě z Barcelony do Prahy.

Na celé věci mě baví to, že můžu potkat i trochu mimo jógový svět. A občas to pobaví. Třeba, když jsme se Georga ptali, kolik by si tak představoval lidí na svém workshopu. Odpověď: „To já nevím, třeba deset?“ Nebo jak Andrew konfrontován s tím, že se ve svém provizorním bydlení v samém srdci Prahy asi moc nevyspí kvůli opilým a hlučícím turistům . „Ear plugs, no problem.“  A pak dodal: „You know, those Ukranians were pretty wild, this cannot be worse.“  Milé vidět, že ta jógová praxe se pak krásně promítá i do běžného života v podobě skromnosti a pokory.

A pak mě baví, jak se člověk potká s úplně novými lidmi, a hlavně s vlnou empatie a snahy pomoci. A taky humorné situace. Třeba když vám Hofík napíše, že má nafocenýho Jamese a vy se těšíte na nějaké civilní fotky ukazující Jamese jako toho jógového mudrce s jiskřivýma očima (přesně, jak si ho všichni pamatujeme). Těšíte se na ty fotky a zároveň je nutně potřebujete, protože James je ve všem precizní, ale focení moc nedá a ty fotky, co poslal, byly bída a děs. Tak to rozbalíte a skoro spadnete ze židle, protože to jsou opravdu drsný – Jamesova ásanová gymnastika v plavkách (!) u Národního divadla. Tomu se dá opravdu jenom smát😉.

Tak asi tak. Přemýšlím, kdo bude další. Mám ještě pár tipů…

Publikováno v Blog