Zkratka

Knize Zen a umění lukostřelby od Eugena Herigela jsem se dlouho vyhýbal. Osud mi jí dlouho předhazoval a já jí vždy se slovy: „Neplánuju se stát lukostřelcem,“ odložil. Tak si Osud počkal a zahnal mě do kouta s pomocí povinné četby. Ač jsem student ne vždy svědomitý, pochopil jsem, jak to bylo myšleno.

S překvapením jsem zjistil, že kniha je spíš o zenu než lukostřelbě a že ve všem si jde najít to svoje. Proč se tady vůbec vypisuju o své cestě k téhle knize – je v ní jedna historka, která mi přijde hodně typická pro nás zápaďany a speciálně pro tuhle dobu.

Mělo se to asi takhle. Jeden Zápaďan pracovně pobývající v Japonsku přesvědčil uznávaného Mistra, aby jej učil umění lukostřelby. Ten odmítl, ale nakonec se horlivým Zápaďanem nechal přesvědčit. Výuka nějakým způsobem probíhala – asi všichni tušíme, že se to ubíralo nečekaným směrem, nešlo se do něčeho trefit, zezačátku bylo „probelmatické“ luk vůbec napnout, o vlastní střelbě nešlo mluvit už vůbec. Ale to tu není potřeba dlouze popisovat. Pro nás teď bude zajímavější to, že přes všechny těžkosti a nonsensy se náš Zápaďan dostal až k okamžiku výstřelu. Pokyn byl podobně „nesrozumitelný“ jako všechny ostatní, které doteď dostal – „důležité je, aby to vystřelilo samo.“ Takže bylo potřeba držet luk napnutý (btw žádná sranda taková věc) a čekat, až „to samo“ vystřelí. Asi si dokážete představit, že se to hned nestalo. A ani další dny to nevypadalo nadějněji. Do toho přišla dovolená. Náš adept měl na pár týdnů odjet mimo Japonsko. Mistr mu řekl, ať si luk ani nebere s sebou, že to teď potřebuje uzrát. A jsme u toho, proč to celé píšu.

Co byste udělali vy? Nechali byste luk doma – po všech těch peripetiích, kdy už jste se dostali k tomu, že po dnech, týdnech, měsících jste nadosah k tomu, abyste vystřelili? Já třeba ne. A náš adept taky ne. Vzal si ho s sebou. A nejen to začal vymýšlet jistou „zkratku“. Když „to samo“ nestřílí, co tomu trochu pomoct? Kdyby se třeba tady ty prsty trochu povolily? Kdyby se tady trochu ubralo… a šleh! A je to a mám to!

Triumf se ovšem proměnil ve fiasko. Mistr si to celé nechal předvést a potom ještě jednou. Pokýval hlavou a potom se posadil zády k našemu adeptovi. To znamenalo jediné: Odmítá ho dále učit.

Pro naše potřeby není důležité, jak to dál pokračovalo.

To pro mě důležité, v čem jsem se hned viděl – byla ta snaha něco urychlit, vylepšit a slíznout smetanu co nejdřív. Myslím si, že nejsem sám. Už neumíme věci nechat uzrát. I ve vlastní praxi vymýšlíme zlepšováky a zkratky. „Aspoň trochu to očůrat.“

Ts, kdyby to bylo jenom u cvičení – ale tendence mít věci rychle se obtiskla do našich životů skrz na skrz. Minuta už je dlouhá doba. Co minuta – vteřina, než naběhne internet je celá věčnost. Pak máme tendenci volit zkratkovitá řešení na všech úrovních. Jednoduchá a bezbolestná. Už nevidíme a možná ani nechceme vidět, že se nám pro samé zkratky spousta věcí z života ztrácí a že sice kráčíme opravdu rychle, jen moc netušíme kam.

Publikováno v Blog